Nejstrašnější Eurovánoce: Euroježíšek na Štědrý den odnáší dárky i životy (povídka).

Eurovánoce jsou součástí akční evropské fiskální soustavy a jedním z pilířů sociálního rozvoje lidské rasy. Evropské Vánoce jsou administrativní akt, zaměřený na plnění střednědobých prorůstových evropských směrnic, uvádí se v povídce „Nejstrašnější Eurovánoce“, jejíž text mimořádně přetiskujeme v celém znění.


NEJSTRAŠNĚJŠÍ EUROVÁNOCE 

(povídka)

Napsal: Martin W. Gistman (2011)

Vánoční komando evropské lidovlády vypálilo v den štědrovečerní díru do zabarikádovaného vchodu ubikační kóje obývané rodinou ubikanta Berlina Hábršta, který v ní uprostřed české kotliny ve městě Praga pobýval již bezmála 50 let.

„Acquis!“, zařval arabský Germán, který šéfoval squadroně cizokrajných úředníků ve službách bruselské eurocentrály.

Zamířil hlaveň zbraně tak, aby byla schopna zasáhnout vzorné euroobčany přežívající ve propůjčené ubikaci.

„Acquis …“, ozvalo se poníženě z potemnělé ubikační nory.

„Berline Hábršte. Z rozhodnutí vznešené a univerzální vlády Evropského impéria (EI) číslo 1 z roku 2027 jsi povinen zajistit, aby jeden z tvých blízkých euroobčanů odevzdal do konce roku život a napomohl tak trvalé udržitelnosti globálního klimatu a věčné evropské prosperity,“ zahřímal chlapík v zářivé burce, která symbolizovala jeho nadřazené postavení v hierarchii bruselských panovníků.

„A poskytnout Evropě dary, které jí v tento významný fiskální den roku náleží,“ poměrně smířlivě podotkl jeho kolega, jenž v komandu zastával funkci úředního vlajkonoše. V ruce třímal překrásnou historickou vlajku Evropské unie na počest organizace, která se stala základem dnešního Euroimpéria.

Záhy po této výzvě zahájilo štědrovečerní komando kontrolu toho, zda ubikant a jeho ubikové v předepsané míře vykonali přípravy na příchod Eurovánoc.

Vánoční komando je zosobněním příchodu i odchodu Eurovánoc. Je direktoriálním naplněním humanistických, grantových i regulatorních cílů i výzev ve věci starodávného rituálu zvaného „Eurovánoce“.

„Eurovánoce jsou součástí akční evropské fiskální soustavy a jedním z pilířů sociálního rozvoje lidské rasy,“ pronesl libozvučným hlasem jeden z komisařů, jehož víru v kolektivní evropské dobro by nezničila ani atomová bomba explodující v jeho blízkosti.

Barevné symboly na boční straně jeho přilbice dávaly tušit, že tato vznešená bytost spadá pod přímou řídící pravomoc NEJVYŠŠÍHO DIREKTORIA VELKÉ EVROPY – orgánu, jehož existence byla více tušena, než prokazatelně známa.

Hábrštovic děti drmolily své direktoriální modlitby a zcela automaticky poskytovaly poníženou součinnost předepsanou pro osazenstvo ubikace.

Jedno z Hábrštovic dětí, pětiletá dívenka Frankfurtína si dovolila zašeptat: „Mein Vater, was ist das eurovánoce?“

Arabský vůdce komanda plynulou eurogermánštinou zaburácel:

„Evropské Vánoce jsou administrativní akt, zaměřený na plnění střednědobých prorůstových evropských směrnic.“

Zarudlé oči shrbených dětí ubikanta Hábršta navenek naznačovaly strach, nikoliv porozumění. V nitru se však tetelily blahem.

Maminka Mastrichta Hábrštová se radostí choulila do klubíčka a litovala, že ještě není na světě jejich dcerka, kterou jim bruselský komisariát povolil na příští rok přivést na svět jen proto, že ji Hábrštovi slíbili pojmenovat vznešeným slovem Šengénie.

Vánoce měly kdysi v zemích Evropské unie bohatou tradici, na které nezměnilo vůbec nic ani rozhodnutí z roku 2022, na jehož základě do rodin začal na Štědrý den přicházet „Euríscheck“. Děti mu sice ještě po nějakou dobu, z podivné setrvačnosti, říkaly slovem „Euroježíšek“. Ale na původní posvátnou vánoční bytost naštěstí rychle zapomněly.

Jak známo, „Euríscheck“, a nověji také „Euríschock“ – na rozdíl od starodávného Ježíška – dárky nenosí, nýbrž odnáší. Odnáší lidem z jejich ubikací jednak hmotné dárky a od roku 2027, po laskavé novelizaci příslušné direktivy, odnáší také životy těch, kteří neprokázali dostatek porozumění, pokory, snahy a lásky ke KLIMATICKÉMU EUROPŘÍKAZU, jenž obyvatelstvu doporučuje redukovat vliv člověka na přírodu.

Podle evropské tradice a za podpory příslušné směrnice se děti i dospělí na Eurovánoce velmi těší. Z výrazu tváře Frankfurtíny Hábrštové se však dalo usuzovat, že její radost se mísí s obavou brzkého konce dalšího marného a neproduktivního života, v němž nezbylo dostatek úcty a pokory vůči veleslavné a blahodárné moci elit, jež nocí i dnem tvoří dobro a přetváří dotace v nástroj všeobecné spásy a prozření.

Štědrý Eurovečer již téměř 15 let probíhá standardizovaným způsobem. Každá rodina, bez ohledu na počet příslušníků, má povinnost se sejít u stolu ke štědrovečernímu Obřadu.

U něj se rodina musí celou hodinu kát ze svých hříchů, prohřešků a provinění proti všem platným i aktuálně neplatným direktivám eurocentrály. K tomu je doporučeno přikusovat báječné bruselské vánoční biohranolky, vyráběné ze směsi kompostovaného bioodpadu, dochuceného esencí z lucemburských chroustů.

Rozhlasová stanice „Direktoriát Evropy“ k tomu přináší pořady věnované převážně modlitbám obyvatel Istanbulu a Kišiněva a k tomu vznešené tóny pařížských muezzinů. Druhá polovina pořadu je s železnou pravidelností věnována liturgiím centrálních Obřadoven v Bruselu, Berlíně a Strasbourgu.

Po skončení onoho slavného a nejhlubšího pokání se zpívají nebo jen povinně poslouchají písně evropských umělců. V letošním roce je na programu vysílání koleda v ugrofinštině, rumunská lidová skladba o pobřežních slapových elektrárnách a marocká náhrobní ukolébavka.

Ale rychle zpět k Hábrštovým. Vánoční eurokomando důkladně prohlédlo Hábrštovu ubikaci, při které shledalo 115 závad, jež nebyly v souladu s novými eurodirektivami. I proto skleslým Hábrštům udělila europokutu ve výši čistě symbolické miliardy nových EUR splatné deseti stomilionovými mincemi.

Následně se Vánoční komisaři s rodinou rozžehnali standardním vánočním europozdravem: „Pokoj příjemcům evropských dotací“.

Po odchodu evropské Vánoční komise se rodina Hábrštů odbelhala do sklepního krytu, když před tím zcela zbytečně zavřela děravý vchodový poklop své ubikace. V ambientním přítmí zatuchlého ticha čekala, než se rozezní bolestivé kvílení domovní sirény, která v den Eurovánoc bývá mimo jiné doplňována i krajskou a městskými evropskými sirénami. A nově i městskými eurovýbuchy bioplynové bomby štěstí.

Všichni ubikanti napjatě čekají na Euríschocka a jeho Eurodebírku.

Po doznění vánočních eurosirén a eurovýbuchů se rodina ze sklepních prostor vrací do ubikace a začíná hledat, co všechno Euríschock odnesl a co všechno v bytě chybí…

Frankfurtína nadšeně zvolala: „Vater, der Euríschock odnesl meine neue gumitschka und meine mosazné kulitschka !“

Tatínkovi se v očích zaleskly slzy a zlehka objímal maminku Mastrichtu která dojetím nemohla mluvit.

Rychle se přidal i Šuman, nejstarší z Hábrštovic dětí: „Und Ich už konečně nemam ta stara kytára, kterou nám loni propujtschila pouliční Rada! Ich habe rádost!“

Maminka Mastrichta vyprskla štěstím a políbila v euforii tatínka Hábršta i děti: „Že nevíte, co nám od této chvíle už nebude překážet in der Küche? No préce natóbi und hrnce! Schließlich sind sie pritsch!“

„Euríschocku! Dankeschön!“ skandovala upřímným štěstím a blahem celá rodina.

Ve  výčtu odnesených věcí rodina pokračovala ještě notnou chvíli. Pak světlo v ubikační kóji zhaslo a všichni ubikanti se s úlevou svalili na podlahové onuce k zaslouženému spánku.

Druhý den, tedy na Hod Euroboží, zajíždí eurovánoční komando k Hábrštům na ubikaci znovu, tentokrát aby provedlo výběr Vánoční daně.

Výběr proběhl stejně jako po jiné roky tak, že stanovená částka byla Hábrštovými zavěšena do eurobalíčku na špici modrožluté atrapy Reichstagu, která je používána místo kdysi obligátního strometschku.

Předseda komise balíček odstřihl a namísto něho na Reichstag dislokoval úřední visačku s aktuálním symbolem Eurovánoc, tedy zlověstně se smějícím Dědou Euromrázem ve svém sněžném větrníku.

Letošní Eurovánoce, stejně jako celý rok, byly obzvláště teplé – euroteploměr ukazoval konstantních a neměnných 35 stupňů Celsia, a to i navzdory venkovním rampouchům a závějím sněhu.

Globální oteplování, nyní spíše již globální opékání, dnes a denně sužovalo každého občana Evropského impéria.

Rodina ubikanta Hábršta se navlékla do zimních europlavek, jejichž základem byla skelná vata, nazula si polystyrenové boty a nasadila dřevěné čepice.

Bylo Štěpána a tradice velela strávit Eurovánoční den v nedalekém městském europarku. Tam se konala sváteční Euromše, jejíž součástí bylo vyprazdňování obsahu kapes všech zúčastněných mechanickýma rukama všudypřítomných bruseláků s výrazně svítícím „EI“ na hlavě.

Za zpěvu modlitby „Ó Germanálie, Ó Európa,“ se všichni s radostí navzájem oloupili, obsahy kapes následně pomohli přemístit do přistavených fiskálních eurokontejnerů a nakonec se všichni pod dohledem eurostráží a jejich střel rozběhli do svých nor a ubikací s ještě větší nadějí na další lepší příští.

Všichni, až na jednoho.

Pan Berlin Hábršt letos poprvé využil nabídku evropské vlády pro osoby sociálně preferované v podobě nového barevného europrovazu s kovově lesklou oprátkou, který se majestátně vznášel na tyči před vchodem do Europarku.

Děti i maminka Mastrichta se při pohledu na elegantně zardoušenou bytost svého rodinného expříslušníka nadmuli směsicí evropské pýchy a splněné povinnosti.

Příští rok bude řada na euroobčance Mastrichtě, která – nyní již z pozice hlavy rodiny Hábrštových – bude mít za rok onu výsadní možnost obětovat svoji nepotřebnou tělesnou schránu na oltář nehynoucího evropského blaha.