Ticho po pěšině se rozhostilo poté, co stát oznámil vpády úředníků na soukromé pozemky rodinných domů, na kterých mají kontrolovat využívání vody ze soukromých studen. Kontrola používání vody je dalším příkladem toho, jak stát k posílení své moci dokáže využít sebemenší záminku a příležitost. V tomto případě sezónní sucho.

Nejde o to zpochybňovat fakta o aktuálním klimatu a dopadech sucha, jež v posledních letech trápí (nejenom) Českou republiku.

Příčiny sucha jsou složité, přičemž jasné je jedno: situaci zásadně zhoršil stát a to počínaje regulací řek a konče bruselským (po vzoru „tureckým“) hospodařením s půdou, když hlavním smyslem polostátního zemědělství se stala dotovaná velkoprodukce plodin pro výrobu biopaliv; typicky babišovská řepka olejná.

Stát ale nyní sucho (jehož je spoluviníkem) uchopil po svém: chce zneužít tíživou situaci k posílení svých pravomocí a k oslabení ochrany soukromého majetku.

Nejdříve se do prostoru vypustila informace o tom, že stát v rámci připravované novely vodního zákona bude moci v určitých případech vyvlastnit, tedy znárodnit studny na soukromých pozemcích s tím, že voda z nich pak bude k dispozici například obci.

Tento pokusný balónek následně stát ústy ministerstva zemědělství korigoval s tím, že se znárodňováním jako takovým stát nepočítá. Lidé zajásali, ale bohužel předčasně.

Zákaz vody

Následné upřesnění záměru státu vyvolává strach stejně silný, jako původní „tvrdé znárodňování“.

Tomanovo ministerstvo zemědělství upřesnilo, že novela navrhuje vytvoření komisí v jednotlivých krajích, které mohou vyhlašovat „stav nedostatku vody“ a uplatnit omezení pro majitele soukromých studní. Například zákaz užívání vody pro zalévání, napouštění bazénů a mytí aut.

„Jedná se tedy o užívání, které nemůže významně ovlivňovat kvalitu života obyvatel. Majitelé soukromých studní mohou být omezeni maximálně ve využívání pitné vody pro účely zalévání, napouštění bazénů a podobně,“ uvedl mluvčí úřadu Václav Tampír.

Takové nařízení státu by znamenalo, že majitel studny sice nemusí vodu přenechat obci, ale ani ji nesmí používat pro svou zahrádku nebo bazén – údajně, aby se tím nesnižovala hladina spodní vody.

V rámci děsivé logiky si stát hodlá uzákonit právo na kontrolu využívání vody a to přímo na místě, tedy na soukromém pozemku rodinných domů.

Státní orgány by podle návrhu novely měly mít možnost vstoupit za určitých podmínek na soukromý pozemek.

„Vstup vodoprávního orgánu nebo zástupců komise pro sucho na soukromý pozemek je ale umožněn až po vyhlášení nedostatku vody,“ vysvětlil mluvčí úřadu.

„Samozřejmě“, stát si hodlá přidělit i právo napařovat mastné pokuty těm, kdo by se chtěli vzpouzet moci úřední a troufli by si zákaz používání vody nedodržovat.

Stát a zničená krajina

Tento přístup státu je typický. Stát zničil veřejnou krajinu a nyní se chystá zničit i soukromé zahrádky.

Stát nedokázal udržet vodu v krajině, kterou svou neuváženou aktivistickou a sociálně inženýrskou politikou totálně destruoval a následně ji jako oběť nejvyšší odevzdal na oltář Bruselu, tedy nejvyššího regulátora a vládce nad živým i neživým v Evropě.

A za tuto svoji ničivou politiku nyní vláda potrestá občany – jednak tím, že jim chce překazit pěstování okurek, rajčat a dalších plodin pro vlastní potřebu (tyto plodiny bez vody nerostou) a jednak tím, že jim vezme poslední zbytky svobod, tedy právo na ochranu soukromého majetku před kontrolními vpády úředních vodoměřičů.

Situaci přitom nelze srovnávat s kontrolou topení v soukromých domácích kotlech rodinných domů. V jejím rámci byla uzákoněna možnost úředníků provádět fyzické kontroly topení v soukromých domech. Cílem bylo zabránit nezodpovědným obyvatelům v chemické agresi (pálení odpadu a spalování nepovolených paliv), která emisemi ohrožovala zdraví občanů v širokém okolí.

Zahradní agrese

Kontrola využívání vody na soukromých zahradách je však úplně jiný případ. Vlastníci studny zaléváním vlastní zahrádky nekonají agresi vůči svému okolí. Naopak, konají věc nadmíru pozitivní, když kultivují půdu, kterou stát ještě neznárodnil.

Zdá se však, že na oltář „boha klimatických změn“ je stát schopen obětovat naprosto cokoliv, jakoukoliv svobodu, včetně svobody soukromého majetku. Namísto náboženské police známé v teokratických státech typu Íránu nám tu Babišova vláda začíná vytvářet ideovou „klimatickou policii“, která v rámci boje s globálním oteplováním a jeho projevy bude kontrolovat, zda si penzista na své zahrádce nabral ze studny trochu vody k zalití svých pár záhonků rajčat a mrkve.

Co přijde dál? Fyzická úřední kontrola rodinných koupelen a četnosti sprchování?